Rosetta — arabsky Rašíd — je jedním z nejtišeji pozoruhodných měst v Egyptě a jedním z nejméně navštěvovaných. Leží tam, kde se západní rameno Nilu po své tisícimílové pouti konečně vlévá do Středozemního moře. Kdysi vzkvétající přístav, který zastiňoval Alexandrii, sklouzl do půvabného, vybledlého odpočinku, se svým velkým stářím spíše uchovaným než smeteným. Město je celosvětově proslulé předmětem, který už zde není: Rosettskou deskou, deskou z tmavé žuly, jejíž tři písma odemkla hieroglyfy a s nimi celý ztracený jazyk starověkého Egypta.

Co v Rosettě přežívá, je architektura, jakou nikde jinde neuvidíte — vysoké osmanské kupecké domy postavené z výrazné červenočerné cihly kladené ve smělých vzorech, jejichž vyřezávané dřevěné mříže a velkolepé fasády jsou záznamem města z dob obchodního rozkvětu. Ty nejkrásnější, jako nádherně zrekonstruovaný Arab Kily House, lze navštívit. Severně od města stojí Fort Julien, pevnost, kde francouzští vojáci roku 1799 vykopali slavnou desku. Jinde se staletí jemně vrství: stará mešita Zaghloul se svým lesem sloupů, ctihodný mlýn Abu Shahin a na okraji města široký, mlhavý bod, kde se říční proud setkává s otevřeným mořem.

Rosetta odmění neuspěchané toulky. Kromě domů a pevnosti je tu pramálo formálních pamětihodností; potěšení je v textuře obyčejného deltového města, jež je shodou okolností prosáklé historií — rybářské lodě na řece, volání k modlitbě nad dlaždicovými střechami, sklenice čaje na stinných rozích. Dole u vody servírují prosté grily úlovek dne z Nilu i z moře, pojídaný prostě s chlebem a salátem. Cestu sem podnikne málo zahraničních návštěvníků, což je právě jeho kouzlem: místo, které si vysloužilo poznámku pod čarou v každé učebnici dějepisu, tiše si dělající své v přítomnosti.