Port Said se zrodil ze Suezského průplavu a nikdy na to nezapomněl. Založen v 50. letech 19. století jako středomořská brána k velké vodní cestě, vyrostl v kosmopolitní volný přístav, kterým procházely lodě a námořníci ze všech oceánů — a ta námořní sebejistota ho stále definuje. Panorama je přehlídkou elegantních koloniálních budov s hlubokými dřevěnými balkony a zelenými kupolovitými siluetami, lemujících nábřeží, kde i dnes kontejnerové lodě a tankery majestátně proplouvají na cestě k průplavu a od něj. Je to město, které působí věčně na pokraji někam, balancující mezi mořem a zbytkem světa.

Vodní cesta je tou podívanou a město je uspořádáno tak, aby ji sledovalo. Velkolepá budova Správy Suezského průplavu, korunovaná trojicí zelených kupolí, vládne nad vstupem do průplavu jako světská katedrála. Podél nábřeží se táhne Korniš, kam se celé město prochází sledovat lodní dopravu, a z jejího mola kyvadlově jezdí malý přívoz do Port Fouad přes průplav — bezplatná, dvouminutová plavba, jež vás technicky vezme z Afriky do Asie a zpět. Plinta De Lessepse připomíná francouzského inženýra průplavu, zatímco vojenské muzeum Port Said a fotogenické ulice koloniální čtvrti doplňují zbytek příběhu.

Port Said nosí svou volnopřístavní identitu lehce a s potěšením. Nakupování v bezcelní zóně je dlouholetým místním sportem a ulice centra kolem orientačních bodů jako El Borg a Gianola hučí kavárnami a starými cukrárnami. Mořské plody jsou velkou ústřední potravinou — rybí trh zásobuje restaurace podél nábřeží a večeří je cokoli, co se ten den dovezlo, grilované nebo smažené. Večer fasády s balkony žhnou, rodiny se promenádují po Korniši a světla proplouvajících lodí se kloužou přes tmavou vodu. Při vší své průmyslové účelnosti je to uvolněné, solí provoněné město, které šťastně žije v rytmu moře.