Po desetiletí znamenalo jméno El Alamein jedinou věc: pouštní bitvu, jež zvrátila vývoj druhé světové války v severní Africe. Dnes totéž pobřeží nese překvapivou dvojí identitu. Západně od Alexandrie se Středozemní moře svažuje do pásů tyrkysové a mléčného jadeitu tak živých, že vypadají retušované, a podél té vody Egypt vyčaroval třpytivé letní hřiště — úsek, kterému místní prostě říkají Sahel. Ponuré válečné hřbitovy a zářící nové mariny dnes sdílejí jediné pobřeží a ten kontrast, spíše než aby skřípal, propůjčuje tomuto místu jeho zvláštní tíhu a zároveň okouzlení.

Vyrovnání s historií přichází jako první. Hřbitov Commonwealthu El Alamein je emočním středem — řada za řadou bledých náhrobků pro muže tuctu národů, bezvadné proti poušti. Nedaleko vykládá vojenské muzeum El Alamein tažení s tanky a polními děly, zatímco strmící Německý válečný památník dumá na svém návrší jako pískovcová pevnost. Pak se nálada obrací: jeďte dál do Sidi Abdel Rahman, kde se otevírá dokonalá tyrkysová zátoka, a k bílým věžím Nového města Alamein a jachtami lemované Marassi Marina, uhlazené tváři nové Riviéry.

Mimo sezonu, na jaře nebo časném podzimu, letoviskové davy prořídnou a pobřeží odhalí pomalejší rozkoš. Projděte se prázdným pískem v Sidi Abdel Rahman v měkkém večerním světle, kdy voda zchladne do levandulové a jediným zvukem je vítr od dun, jež pohltily celou armádu. Egypťané sem přijíždějí plavat a prodlévat u dlouhých obědů s grilovanou rybou a kavárny nového města zůstávají rozsvícené dlouho do noci. Je to podivná, dojemná kombinace — krajina vzpomínání, jež se jemně naučila, jak znovu oslavovat živé.