Většina cestujících na plavbě potká Edfú polozaspalá, vyburcovaná u kotviště klapotem kopyt na nábřežní promenádě. Je to pracovní nilské město cukrovarů a prašných náměstí a na první pohled se zdá jako místo, kterým prostě projíždíte na cestě na jih do Asuánu. Jenže Edfú střeží jeden z velkých přeživších odkazů starověkého světa a město se kolem toho daru uspořádalo s nenuceným, neuspěchaným sebevědomím. Není tu žádný spěch, žádná tlačenice nahaněčů v luxorském měřítku — jen čekající kočáry, probouzející se souk a chrám, který přetrval vše kolem sebe.

Hórův chrám je důvodem, proč jste přijeli, a téměř nic vás nepřipraví na to, jak je úplný. Po staletí ho pohřbíval písek, a právě proto dnes stojí s vysoko se tyčící fasádou pylonu téměř netknutou, s ostrými reliéfy a se střechou stále nad hlavou. Projděte branou a dvůr hlídá velký žulový sokol — sám Hór, korunovaný a bdělý. Uvnitř se místnosti stávají temnějšími a tajemnějšími, dokud nedojdete ke svatyni a malé knihovně kdysi zvané Dům knih, jejíž stěny jsou popsány tituly papyrů dávno rozpadlých v prach.

Potěšením z Edfú je příjezd stejnou měrou jako cíl. Jízda kočárem (caleche) od přístaviště je součástí rituálu — pomalý klusot obyčejnými ulicemi, kolem pekařství a holičů, s řidičem ukazujícím na nic konkrétního. Poté zbude čas na městský souk, kde se obchoduje pro místní spíš než pro návštěvníky a kde se čaj nalévá silný a sladký. Jižně od města leží staré pískovcové lomy Gebel el-Silsila, kde se Nil zužuje a kde starověcí kameníci tesali kámen, jenž postavil polovinu egyptských chrámů — tišší, prázdnější protějšek Hórovy velkoleposti.