Faráfra je nejtišším koutem Západní pouště a tu samotu nosí hrdě. Nejmenší a nejodlehlejší z velkých oáz, je vlastně jedinou beduínskou osadou — Qasr el-Farafra — nízkých domků z nepálené cihly, palmových zahrad a teplých pramenů, obkroženou ničím než pískem ve všech směrech. Pamětihodností k odškrtání je tu pramálo, a právě to je pointou: lidé přijíždějí do Faráfry, aby zvolnili, aby pili mátový čaj s pohostinnými místními a aby seděli na samém okraji jedné z nejpodivnějších krajin na zemi.

Neboť velká atrakce Faráfry leží hned za dveřmi. Severní výběžky národního parku Bílá poušť začínají krátkou jízdu daleko, křídová plošina erodovaná do snového obrazu bledých soch, jež se při západu slunce vznítí a žhnou pod měsícem. Po cestě stojí Křišťálová hora, jejíž křemenné žíly se třpytí na slunci, a duny Velkých písečných dun se valí k obzoru. Ve městě je výstřední Badr's Museum tou jedinou kulturní zastávkou — galerie samoukova místního umělce z nepálené cihly, plná maleb a lidových soch, jež zachycuje oázový život lépe než kterýkoli průvodce.

Textura Faráfry je jemná a pomalá. Vklouzněte do paroucí sirné vody Bir Sitta, jak poušť chladne, toulejte se palmovými zahradami, kde prameny udržují vše nepravděpodobně zelené, a nechte beduínský rytmus toho místa převzít otěže. Klasickým požitkem je přenocovací safari do Bílé pouště odsud — kemp mezi křídovými věžemi, oheň pod kolosální oblohou a ticho tak naprosté, že slyšíte, jak se sype písek. Dlouho fungující ubytovna Badawiya tvoří vstřícnou základnu před dunami i po nich.